Můj život s mrtvolami aneb Co bude po smrti.

„Až já budu mrtvola,
pámbu si mě zavolá,
řekne:-Co seš za vola,
že je z tebe mrtvola?“

(Pražská lidová, či zlidovělá.)

Mluvit o mrtvém člověku jako o mrtvole je ovšem neuctivé a zřejmě i politicky nekorektní, což je ještě horší. A v nemocnici už vůbec; tam se přece neumírá. Ještě tak je tam možné podlehnout v boji se zákeřnou nemocí. Ale to se už jeden musí stát opravdu znamenitou mrtvolou, aby to o něm říkali. Aby se nebudil dojem, že se tu možná přece jen umírá, nesmějí do nemocnice havrani, i kdyby měli vystupování a odění vrcholných diplomatů, vč. odpovídajícího vozu. Takže se člověku ozve z kletého telefonu (jiný nemáme): „Dobrý den, oddělení toato, máme tělo k odvozu.“. A protože zmíněný člověk pracuje v útvaru sanitářů, kteří ( mimo mnoha jiných věcí ) mají odstranit z místa činu tento corpus delicti, který dosvědčuje, že bohužel ano. Takže tělo. Položit ovšem při kondolenci v domě smutku bodrou otázku: „Tak kdepak máte to tělo?“se nedoporučuje a když havrani namalovali na boční vchod do patologie velký nápis: Neparkovat-příjem těl, dostalo se to do novin Večerní Praha, že jako takhle tedy ne, soudruzi. Mezi námi zasvěcenci je to ovšem neutrální a tak jedeme s mrtvolným vozíkem na tělo. To leží na své smrtelné posteli buď v koupelně, za dveřmi opatřenými sedmerou pečetí z leukoplasti s výhružnými nápisy Nevstupovat!!!, nebo na svém pokoji, jehož dveře nejsou opatřeny ničím. Leda, zejména v noci, hloučkem spolupacientů, či spíše spolupacientek, které s Tím nechtějí být na pokoji a hledí na nás jako na vrahy a vysvoboditele v jednom. Na nás pak je, abychom To přeložili na vozík, a to co možná důstojně, ba pietně. Nemusí se to vždy podařit, zvláště je-li tělo veliké a není ztuhlé tak, jak by dle theorie dvě hodiny po úmrtí býti mělo. A jednoho dne, na pokoji plném pacientů, jsme tak překládali dlouhána a on se prohnul a vozík byl vyšší než postel a museli jsme ho nadzvednout v prostěradle, ruce jsme měli nad hlavou a u vozíku nefungovala brzda, a když se už už zdálo, že úkol splníme, tak jeden z nás zavadil o vozík, nebo o něj zavadilo tělo, jak nám umdlévaly ruce, a tak jsme tam nekonečně dlouho v rohu pokoje cupitali sem tam, s rukama, třímajícíma prohnutého nebožtíka, nad hlavou a pacienti koukali a my se potili a bylo to snad groteskní, ale důstojné asi ne. Nakonec se to povedlo, přikryli jsme tělo plachtou, tj. bílým igelitovým ubrusem a já jsem mu ho ještě upravoval a kolega prudce vyrazil, mně se tam přiskříply latexové rukavice, které jsme už tenkrát nosili a já měl najednou třicet centimetrů dlouhé prsty a klusal jsem tak dobrých deset metrů, než jsem vyrovnal náskok a vyprostil se. Uf… S tělem se pak jelo na nejbližší patologii (s tím nápisem), a to tak, že pod plachetkou osobu jsme tam vezli mrtvolným vozíkem rovnou po ulici a umožňovali jsme tak náhodným chodcům setkání se s Tajemnem. Nebo se tělo naložilo do furgonu, čili laťárny, tj. do té nejrozpadlejší a nejstrašnější sanitky, u které nicméně byla jistá pravděpodobnost, že ty tři kilometry cesty tam a zpátky na vzdálenější patologický ústav, případně Ústav soudního lékařství, zvládne. Furgon se to nazývalo proto, že se tak říkalo autům pohřební služby. Jméno laťárna pak bylo odvozeno od slova lať, slangového to výrazu pro mrtvolu. Od sanitky se tento vůz lišil zevně nepřítomností červeného kříže, uvnitř hlavně tím, že místo nosítek tam byly necky z pozinkovaného plechu, do kterých se na nemocničním dvoře, přímo proti hlavnímu vchodu, překládalo z vozíku. V těch dávných dobách na počátku mého života s mrtvolami, tj. v polovině 80. let 20. století, se nahá těla ještě do prostěradel nebalila, nýbrž v byla v prostěradle toliko položena; kratičké představení tak nabývalo drsnosti téměř středověké. Copak se asi dělo v útrobách výše zmíněných ústavů? (Pitevny nechme stranou; tam je to jednak jasné, jednak jsem tam zavítal jen výjimečně.) Nechme tedy lať v laťárně a podívejme se na tu patolku s tím nápisem. Cestou pár legend o havranech. Byli oblečeni v indigových pláštích, jako skladníci – však se tak taky k mrtvolám v lepším případě chovali- a měli černé náklaďáky, Avie se skříňovou laminátovou korbou a s nimi hromadně sváželi nebožtíky k pohřbům v zákonné lhůtě. A mohli jich tam tak v lepenkových rakvích naložit jistě deset. A stalo prý se, že do jedné takové někdo na náměstí I.P.Pavlova naboural a že tu skříň rozbil a z ní vyskákaly rakve a z rakví mrtvoly, a že s příslušníkem, co tam dozíral na dopravu, to seklo, tolik mrtvol při jedné nijak vážné dopravní nehodě. A také se vypráví, že havrani zaparkovali u toho slavného bočního vchodu pozdě k ránu, a že z něj vytahali značný počet nebožtíků, už oblečených k pohřbu a poskládali si je na chodník do řady, aby je mohli našoupat do penálů. Této části příběhu věřím, leč vypráví se dále, že tamtudy šla nějaká časná stařenka a omdlela z toho, co viděla a tak ji šoupli do rakve omylem taky, a že se cestou probrala, strašlivě řvala a bušila. Pak strašlivě zařvala posádka a řidič hamtnul na brzdu a havrani vyskákali a byli zelení a chvilku jim trvalo, něž jim došlo co se děje a stařenku vysvobodili. Teď tam jsme pozdě k ránu my, s latí na mrtvolném vozíku. Otvíráme a před námi je nějaký tucet chodů do malé předsíňky, za kterou jsou chodby a lednice. Leč pod schody je bez ladu a skladu naházeno přes sebe něco mrtvol, jak už je havrani-skladníci nebyli schopní je někam uložit. Tak to musíme udělat za ně a ty latě vzít pěkně do teplejch a někam odtahat, abychom tam prošli s tou naší a nešlapali po nich. A lednice je plná a na chodbě jsou nerezové patologické vozíky u stěn, aby se z nich nespadaly mrtvoly, které jsou na nich po dvou až po třech a všechny jsou studené a nahaté a civí na nás vytřeštěně, a když je na vozíku muž a žena, tak jsou sestaveni do polohy 69, čímž asi havrani vyčerpali své (nejen) skladnické pudy, a proto ten bordel pod schodama. A jeden si pak připadá spíš jako v pobočce nějakého koncentráku, než ve zdravotnickém zařízení. Ovšem i méně apokalyptické výjevy mohou být strašlivé. Ležel tam jeden mladík po pitvě, už oblečený a byl to vězeň, který prchal po střeše a spadl ze 30 metrů na hlavu a měl úplně placatou mozkovnu a vypadal nepozemsky divě. A též tam ležel pán v černém a ten měl ve tváři tak potměšilý a divný výraz, že to musel být jistě nějaký upír, či revenant nebo podobná havěť. Prostě z něj šla hrůza. Tichá. A všichni ti oblečení měli v nosních dírkách a ve škvírách mezi očními víčky plno muších larev a hromady se jich hemžili pod laťovou(!) podlahou lednice a pozdravujte mi pana Baudelaira. A ležel tam jeden chudák natolik bezprizorný, že se k němu celé léto nikdo nehlásil a on tam v těch vedrech úplně shnil a musela zasáhnout hygienická komise, a pak ty kosti a břečku co z něj zbyla nakládali lopatama do zvláštní rakve a ještě jeden pozdrav panu B., ano? A taky mi povídala jedna slečna, co měla na patologii rande se svým milým, že jedněm lidem se znenáhlu na stropě utvořila poměrně veliká skvrna, a že z toho bytu nad nimi se nikdo neozýval, a když to hasiči otevřeli, tak nikoho neviděli, akorát ze skříně v rohu se ozýval zápach a v ní byl umrlec, který k té spodní partaji z nemalé části protekl stropem. A jednou jsme odváželi na tu patolku mladíka, co zemřel na nějakou leukémii a jeho táta ho právě přijel navštívit až z Ostravy a o ničem nevěděl, až na oddělení,.a tak chtěl jít s námi, aby svého syna doprovodil a to se nesmělo, ale my jsme mu to nemohli odmítnout, akorát jsme se báli, že zas bude nějaká hrůza na patologii. Ale nebylo tam nic, tak jsme toho kluka nechali v prostěradle, což se taky nesmělo a jeho táta nad ním chvilku postál a položil mu na prsa kytici kterou pro něj vezl a pak nám poděkoval a odešel. Bylo to dojemné a důstojné, jak by to mělo být, ale kdo by to vydržel, když by to tak mělo být pokaždé… Zlatej profesionální cynismus a doprovázení očního lékaře na tu patolu, když ještě nebyla oční banka a pan doktor tam šel vhodné mrtvole vyloupnout takovou zvláštní lžičkou oči, to kvůli transplantaci rohovky. Ty oči ukládal tuším do termosky a měl dřevěný futrál se skleněnýma očima a vybral z ní ty vhodné a zasadil je do těch prázdných důlků a spěchal zachraňovat zrak živým. Já jsem taky spěchal sloužit živým, ale po nějaké době jsme tam s kolegou a s mrtvolou byli zas a překládali ji z našeho vozíku na patologický a měli jsme na to grif, že jsme prudce škubli za prostěradlo na kterém leželo to tělo a když prostěradlo vydrželo, tak se na těch nosítkách na vozíku akorát otočilo na břicho a mi ho jen překulili na ten druhý vozík, kde tím pádem leželo řádně na zádech a my se nemuseli s ním dřít, ani se ho dotýkat, (tenkrát pro nás rukavice ještě nebyly), a hlavně – měli jsme prostěradlo. To bylo důležité, protože kliniky měly prostěradla dobře spočítaná a velmi na nich lpěly. A my jsme je vraceli tím způsobem, že prostěradlo z jedné mrtvoly jsme vrátili na to oddělení, kde měli další tělo atd.. Když bylo prostěradlo hrubě znečištěné krví a výkaly po předchozím těle, moc se z něj neradovali. Tak se to pak posílalo ve smrdutých pytlích hromadně do prádelny, kde to vyvařili a vydezinfikovali. A ten náš mrtvolný vozík stál v pohotovosti v průjezdu a tak se nejmíň jednou stalo, že ho saniťáci ze záchranky použili pro pacienta živého, ne snad aby ho připravili na nejhorší, ale proto že proň nebyl momentálně jiný k dispozici a oni nevěděli. A když přišli navštívit ústav nějací papalášové, tak jsme ten vozík museli schovat z dohledu, kvůli hodnocení nemocnice, protože v té se neumírá, jak už jsem se zmínil. A jeden drsňák mezi námi se rozhodl vyděsit vrátného, a tak v noci vlezl pod tu eklhaftní plachtu a nechal se vézt jako na patologii, a když vrátný zvedl závoru, on se zvedl na vozíku taky a vrátný sebou praštil a pustil závoru a ta na hlavu drsňákovi nespadla, jak by mu to patřilo, a tak historka končí bez mravního naučení. Akorát že je to jediný případ oživlé mrtvoly, o kterém vím, leda snad ještě ten, jak jsme jedné noci odváželi z pokoje za přítomnosti sestry zesnulou babičku, ona byla zavinutá do prostěradla jako mumie a ještě jedno měla přehozené přes sebe. To jsme nechali na posteli a nebožku jsme odvezli. Sestra na ten pokoj šla za chvíli zas, vydezinfikovat tu postel a zděsila se a vykřikla velice, protože ta babička tam pod prostěradlem byla zas a sestra se lekla a vzkřikla podruhé, protože nebožka se pohnula a byla to úplně jiná babička, desorientovaná, která šla na záchod, a pak netrefila do své postele a lehla si do té smrtelné. Zato se mi o oživlých mrtvolách často zdálo a nebyly ty sny vůbec děsivé, nýbrž trapné, protože mrtvola ožila někde cestou na patologii a mně bylo jaksi za celou nemocnici stydno, že došlo k takovému omylu a snažil jsem aby si toho oživlý vůbec nevšiml, něco udělat, ale co? A tak jsem se radši probudil, celý zpocený. A taky se mi zdálo, že mám na patologii výstavu, na chodbě a celá patolka že je provoněná terpentýnem , aby se zmírnil puch a že podlahy jsou vystlané chvojím a podél stěn řady patologických vozíků a na každém vymydlená mrtvola ve svátečním a nad nimi visí ty moje obrazy, vlastně grafiky, jako negativy bílá na černé a že to byl cyklus na téma antické báje o vzniku Mléčné dráhy. Moc hezký. A zdálo se mi též, jak tlačíme s kolegou ten mrtvolný vozík na nějaké externí oddělení nemocnice do severních Čech, na Litoměřicko či snad až do Děčína, snad to bylo v budově nějakého bývalého kláštera. Vlevo tam byla tmavá místnost s mrtvolou a se závěsem a došlo tam k zápletce, kterou si už nepamatuju. Ta se vyřešila a jeli jsme pak s tím tělem ku Praze, jeli jsme do nějakých schodů vytesaných ve skále a kolega jel strašně rychle, až jsem se bál že to tělo vyklopí, sotva jsem ho stíhal, a jeli jsme pak po chodníku krásnou alejí starých stromů a mrtvolu jsme už nevezli a byli jsme dva šlechtici na vraných koních a s kordy po boku a byl podzim a slunce zapadalo A všechno bylo zlatavé a ten klid všude… Leč dosti idyly, nýbrž jeden horor na konec snění. To byl takový hodný starší pán, pravý dobrodinec, který byl u všech nehod v Praze. A toho letního rána to bylo na té křižovatce u Botanické zahrady pod Karlákem. On pomáhal všem raněným, ještě než dorazila záchranka a měl svoji dodávku, kam je naložil a odvážel je. Ne však do nemocnice, ale do svého soukromého krematoria, a tam je jeho pomocníci rozčtvrtili a hned je pálili a z komína se valil hustý černý dým a divím se jak to, že to nebylo nikomu divné, v těch vedrech, a že se na nic nepřišlo. To byl pěkný sen a pěkné bylo i to co se tam stalo ve skutečnosti, že nám tam totiž vzplála laťárna, v jakém byla hrozném technickém stavu a měli jsme v ní naložené tělo a kdyby kolegové duchapřítomně nevlítli na poštu, kde naplnili kýble vodou, aby požár v zárodku zlikvidovali, tak tam to krematorium mohlo být. A taky veliký průser, kdybychom zesnulého otce, dědečka, bratra, strýce atd. takhle pohřbili žehem, ještě dřív než pozůstalým vůbec mohlo dojít, že jsou pozůstalí. Též hrozilo veliké nebezpečenství, když kolegové špatně zabrzdili vozík s tělem před oním bočním vchodem na patologii a ta příčná ulička tam prudce klesá směrem k hlavní a vozík se tam rozjel a byl to běh ne o život, ale o smrt, nicméně ho na poslední chvíli zadrželi. On je na té hlavní slušný provoz. I v noci. Kolikrát stačí drobnost: Tak třeba jedna čerstvá sestřička měla svůj první exitus, čili úmrtí, neboli lať a bála se, a místo aby se poradila se zkušenými, tak toho nebožtíka nechala ležet až do rána na posteli na břiše, takže se mu ty ošklivé fialové mrtvolné skvrny se mu neudělaly na hřbetní straně těla, ale na břišní, i na obličeji a ještě měl pravici spuštěnou na zem a v té poloze ukrutně ztuhl a když jsme ho ráno obrátili na záda, tak vypadal, jako když hajluje a nešlo ho takhle s tou vztyčenou pravicí dát na vozík, tím méně ho tak vézt po ulici. Tuším, že jsme mu tu pravici museli vykloubit v rameni. A… a sakra, my máme ještě tu lať v laťárně, ačkoli by se měla odvézt neprodleně. Takže jedeme, a protože máme štěstí a neodpadla nám cestou z vozu žádná jeho podstatnější součást, jsme v cukuletu tam, tj. na té vzdálenější patologii, která je proslulá vynikajícími lískovými oříšky, které kol ní rostly a spoustou malinkých žabiček (kuňka obecná) v jejích chodbách. Ale že jsme na patolce, uvidíme tam i věci méně idylické, například igelitový pytel, plný mozků. K této jejich rekvizici docházelo proto, že se z nich vyndávala jakási žláza s vnitřní sekrecí a posílala se do Němec, aby se tam z ní dobyly léčivé látky. A vedle je soudní a vane odtud morbidní vánek, který může být pozoruhodně hutný, podle toho, kolik tam právě mají shniláků. Shnilák není v tomto případě nářeční výraz pro lenocha, neboť páchnou velmi pilně a intenzivně, plníce tak své posmrtné poslání. A pokud chceme vstoupit přímo tam, je dobré se opatřit silnou dávkou profesionálního cynismu, abyste se mohli esteticky kochat barvami umrlců, protože nejsme žádní běloši, nýbrž barevní, zvláště po smrti, a tak jsou tam těla bílá a šedá a vosková a žlutá- od neapolské žluti až po intenzivní oranžovou a červená a černá a viděl jsem tam překrásně blankytného utopence, barva jak od Šímy a my sami jsme zelení, vzdor všemu cynismu. Jinak je tam bezútěšno, puch z mrtvol v různých stadiích rozkladu hmatatelný a radši tam nelézt a když už musíte, neřiďte se radami moudrých; jeden takový moudrý řidič radil zelenáčovi, jak se má těsně před vstupem na soudní zhluboka nadechnout, aby nemusel čichat ten smrad uvnitř a předváděl to názorně a mocně vdechl otevřenými ústy a nasál velkou masařku, nasáklou mrtvolnými miazmaty a než se nadál tak ji spolkl. Odpověď na otázku co dělal potom, je jednoduchá: Zvracel. A zvracel pak ještě celý den, kdykoli si na to vzpomněl. A na soudní už nikdy ani nepáchl. A ten profesionální cynismus by se neměl přehánět. Jako výstražný příklad stůj zde vyprávění starců o nulácích, čili o studentech nultého ročníku medicíny, medicích in spes, kteří pracovali jako pomocníci v nemocnici, aby se zakalili, a jedni z těch, co pracovali u nás, se zakalili natolik, že když jednou o víkendu byla velká úroda těl, tak ty umrlce natahali do našeho kutlochu, nějakým způsobem je posadili ke stolu, rozdali před ně karty. Moc prý toho nenahráli, ale co do výrazu obličeje byly ty latě jako hráči pockeru ideální. Něco jiného než tyto žerty, hodné karibských pirátů a nikoli budoucích prof. MUDr DrSc MBA, tedy něco poněkud jiného je stav krajní nouze, do kterého se mohla dostat posádka sanitky, ve které umřel pacient při převozu do nemocnice. Na patologii s nebožákem nemohou, kvůli hygieně a hlavně že nemají patřičná lejstra a od bran příjmových ambulancí je často odmršťují s oprávněným poukazem, že nemohou přijmout do ústavní péče mrtvolu, přece. A tak jedni zoufalci využili otevřených dveří jedné ambulance a nebožtíka tam zabořili do křesla a do rukou mu naaranžovali noviny a lejstra položili na okénko a zazvonili na službu a zmizeli. Ale to se může stát každému, kdo veze do nemocnice příbuzného, neb souseda, že mu tento v autě cestou umře. Tak nám volala v noci sestra z příjmové ambulance: „Chlapci , honem mi přijďte pomoct, přijelo autíčko a je v něm exitus!“(exitus – velmi důstojný, neb latinský výraz pro mrtvolu). Oním autíčkem pak byl Trabant a exitem pak mohutný stařec, ztuhlý na zadním sedadle. Jakým způsobem jsme ho odtamtud vyprostili, jsem radši zapomněl. Ještě že se to dálo pod pláštěm noci, ba dokonce půlnoci, kterou právě zvonili. Představení to muselo být hrůzné, protože pak sestra říkala: „ Chlapci, chlapci, co jste mi to provedli, já měla na ambulanci šamstra, armádního důstojníka, a von mi z toho vomdlel a pak se vodpotácel na levičku do parku před ambulancí a už c ním nic nebylo.“ A ve stejné sestavě se nám přihodila podobná věc ještě jednou, a pak ještě jednou, ale to už nebylo tak dramatické.A naše vztahy s tou sestrou se tím pádem utužily a my jsme jí řekli: autíčko a ona pak řekla, že to byli jediní poctiví pacienti, ti z těch autíček, a že všichni ostatní jsou simulanti, a že by je hnala. Ale nehnala je, nýbrž byla proslulá svou laskavostí. A sanitáři Kostroun a Rubáš vezou nic netušícího pacienta k docentu Hroboňovi. A život jde dál, a smrt ještě dál… Ach ano: „…si fjord mŕtvol, si strašne krásna.“

( Štefan Žáry, Terč)